O vzdělávacím undergroundu a nesystémových řešeních

aneb jak vysvětlit okolí to, co ve vzdělávání děláte?

Dám vám hádanku.

Je to místo, kde se každý den schází v dopoledních hodinách děti ve věku 6-15 let za účelem učení, vzdělávání a socializace. Děti od zákonných zástupců přebírají v ranních hodinách dospělí lidé (pedagogové, učitelé, průvodci), kteří po dobu pobytu dítěte na tomto místě za dítě po stránce trestně právní odpovídají, nenesou však odpovědnost za kvalitu studijních výsledků žáka ani za jeho povinnost se vzdělávat. V odpoledních hodinách dítě opět přebírá zákonný zástupce. Dospělí a děti společně na tomto místě tráví čas vzájemnou výměnou informací a spolupráce, objevováním a vzděláváním. Pro vymezení času na tomto místě existuje alespoň základní časový harmonogram a místo poskytuje základní hygienické zázemí pro pobyt věští skupiny lidí. Co je to?


Člověku by se hned chtělo odpovědět, že je to skoro jako ŠKOLA!

ALE CHYBALÁVKY! V České republice je pojem škola definován zákonem v úzkém pojetí, tedy jako instituce, jejímž hlavním rysem je fakt, že je zapsána do rejstříku škol (zákon č. 561 / 2004 Sb., část první, § 7, bod 6). Vstup do rejstříku je podmíněn tím, že naplňuje státem definované vzdělávací programy (RVP), čímž si stát zajišťuje ideologickou soudržnost vzdělávací politiky a strategie. A tudíž, i když nese vaše organizace rysy běžné školy a vykonáváte činnost vzdělávací, vaše organizace se do škatule "škola" prostě v České republice nevejde, protože nenaplňuje rysy školy podle školského zákona. Musíte proto hledat pro svou činnost jiná označení: domškolácká skupina, vzdělávací centrum, domácí výuka...ale proboha hlavně ne škola! Řekli by vám někteří systémově konzervativní pedagogové.


Paušalizovaně shrnuto: školou jste v České republice tedy jen v případě, že se oficiálně hlásíte k ideologickému rámci školství v České republice (RVP). Smůlou inovátorů v českém vzdělávání tedy je, že systémová řešení mohou hledat jen v případě, že se přihlásí k ideologii, která je jasně daná a poměrně konzervativní. Inovátorům a alternativám v českém vzdělávání, které se k oficiální ideologii hlásit nechtějí nebo nemohou, tedy nezbývá nic jiného, než hledat nesystémové cesty. Ze systému je tak, dle mého názoru, odváděn cenný kreativní potenciál pedagogů, rodičů i dětí a snižuje se tím flexibilita a konkurenceschopnost celého systému.

Z hlediska práva by proto byla lepší odpovědí na výše uvedenou hádanku zhruba tato definice skupiny pro domškoláky (vzdělávacího centra nebo jiných dopoledních vzdělávacích činností): "Jedná se o vzdělávací volnočasové centrum

s dopoledním provozem, jenž není školou ani školským zařízením podle zákona č. 561 / 2004 Sb., část první, § 7 a nenaplňuje cíle a obsahy rámcově vzdělávacích programů (RVP)."


Ale zkuste tuto definici podnikání říct rodiči, dítěti nebo pedagogovi. Výrazy tváře se přelévají od nejistých úsměvů,

po otevřené projevy zmatení, až k pohoršení, nemluvě o nulové marketingové úspěšnosti tohoto opisu. :)


Jak si tedy poradit s tím, že provozujete "jakoby školu", ale přitom nejste systémem uznávaní anebovy jej nechcete nebo nemůžete uznávat? Jak vysvětlit okolí, rodičům a dětem srozumitelně to, co děláte?


Situace není jednoduchá. Vy sami většinou moc dobře víte, proč v rejstříku škol a školských zařízení vaše organizace být nechce nebo nemůže, ale okolí se s tímto vaším postojem jen těžce smiřuje. Je jedno, zda vás mimo systém vedou důvody finanční, etické nebo filozofické, pro všechny by přece bylo lepší, kdybyste byli jednoduše zařaditelní, čitelní

a zaškatulovatelní. Zkušeností jsem dospěla k názoru, že v České republice neexistuje žádná "nálepka", kterou bychom si mohli jednoduše nalepit na čelo při zakládání domškoláckých skupin. A proto vám nezbývá než vysvětlovat, vysvětlovat

a vysvětlovat a vyšlapávat tak nesystémovou cestu.


Záleží však na tom, s kým hovoříte. Zkusím ilustrovat, jak s popisem domškolácké skupiny nacházím ve Svobodné škole Praha. Já sama bych to, co dělám, bez okolků nazývala "komunitní školou", kdyby byl pojem "škola" v České republice chápán v širším kontextu a nebyl redukován na chápání ve smyslu "registrovaná škola". Tomu však v české kotlině takto není, proto se přizpůsobuji podle aktuální situace. Při marketingu nebo popisu toho, co dělám, se tedy zaměřuji na to, co je cílem sdělení

a s kým hovořím.


Uvádím několik příkladů:


1. Když mluvím s jinými pedagogy nebo odborníky z alternativního školství nebo zahraničí, jedná se spíše o diskuze v pedagogické rovině. Používám proto pojem "komunitní škola", který je běžný v anglosaském prostředí, ačkoliv zde jsou tyto školy financovány veřejně. Definici tzv. "community school" si můžete přečíst zde. Pokud je potřeba pojem více vysvětlit, odkazuji se na dílo M. Scotta Pecka, které se uchytilo i na české půdě.


2. Když mluvím s rodiči dětí a zájemci o docházku, používám pojem "vzdělávací centrum" a velmi důkladně vysvětluji, že nejsme školou v běžném smyslu slova (základní školou). Otevřeně sděluji informaci, že nejsme odpovědní za povinné vzdělávání dítěte a plnění jeho povinné školní docházky a že v případě docházky k nám je nutný přestup do individuálního vzdělávání. Většina rodičů fakt, že nejsme školou v běžném smyslu slova, velmi dobře vnímá a informovaně se rozhodnou

o tom, zda dítě k vám přihlásí či nikoliv.


3. Když mluvíme se širokou veřejností (prostřednictvím médií nebo na sociálních sítích) používám pojem "škola" bez specifikace. Propracovanější komunikační strategii si z finančních důvodů zatím nemůžeme dovolit, proto se držíme základních PR strategií. Média jsou zkratkovitá, proto vám nedají prostor pro obšírné vysvětlování legislativního rámce, systémových problémů nebo peripetií domácího vzdělávání. Reportáž trvá v průměru 2-4 minuty. Média se také často zajímají o povrchní rysy vaší výuky ("svobodné", "alternativní", "montessori") nikoliv (ne)systémové řešení, které nabízíte (individuální vzdělávání). Zatím tedy veřejnost necháváme v klidu spát s pocitem, že jsme "škola". Pokud se někdo z veřejnosti více zajímá

o naše fungování, přejdeme k pojmu "vzdělávací centrum" a začínáme pečlivě vysvětlovat.


Ani po půlroční práci s Lean Canvasem nejsme schopni najít jeden srozumitelný opis toho, co děláme, ačkoliv tento business model je jinak skvělý a pro nás v ostatních aspektechfunkční. Oslovení odborníci, kteří s námi opis konzultovali, se kloní

k pojmu "komunitní škola", ačkoliv je pojem právně nepřesný. Dalším možným opisem je "vzdělávací centrum", které je sice

v právním aspektu v pořádku, ale bohužel nepostihuje podstatu toho, co děláme (komunitu, školní provoz, dopoledne).

Z toho pramení i mnohá nedorozumění, kterým nelze příliš předejít.

Upřímně, mnohokrát jsem při vysvětlování byla neúspěšná. Vždy se totiž najde někdo, kdo vás bude za nepřesný popis kritizovat, protože potřebuje mít jistotu, že vy říkáte to, co on by rád slyšel. Asi nejvíce zjevné je to v samotném okruhu systémově smýšlejících pedagogů. Mnohokrát uslyšíte otázku: "Proč si říkáte škola, když školou v pravém slova smyslu nejste? Komunitní školy přece neexistují."


Nenechte se odradit, mějte na paměti, že zavedené pojmy se mohou změnit a chápání slova "škola" je ryze kulturní a systémovou záležitostí, která se v čase mění a vyvíjí! (Ke smůle českých inovátorů ve vzdělávání je tento proces velmi pomalý.)


Myslím, že urychlená změna chápání toho, co je to "škola" a jak různě může fungovat, by v mnohém zlepšila český vzdělávací systém a zejména jeho prostupnost a dostupnost! Zrušme propojení školy se státní vzdělávací ideologií, zrušíme tím

i nesystémová řešení nedostatků školství, která vyhledávají nespokojení rodiče a pedagogové! Systém by se takto otevřel všem a měl možnost reagovat na rozdílné potřeby jeho uživatelů bez ohledu na jejich filozofické nebo ideologické přesvědčení!