Co bych byla bývala ráda věděla předtím, než jsem se rozhodla založit komunitní školu.....


Možná ten pocit znáte. Nemůžete v noci spát. Rodí se vám v hlavě plán, jak založit komunitní školu. Jedna myšlenka stíhá druhou a příval tvůrčí energie je nekonečný. Ve vašem plánu se vyskytuje skupinka spokojených dětí hrající si na zahradě starobylé vily. Kolem dětí se tiše sem tam objeví vyklidnění dospělí, kteří nadevše milují svobodný a přirozený pobyt s dětmi. Vy v klidu popíjíte kávu na terase vily a přemýšlíte, jak vyzdobíte terasu na večerní grilování s rodiči a dětmi.....idyla, ke které jistě jednou dospějete, ale cesta bude ještě plná výzev, failů a výher.


Nabízím pár tipů, které vám snad cestu k vysněné škole mohou usnadnit.


1. Neotálejte se založením zapsaného spolku, ústavu nebo firmy. Rozhodování o právní formě, kterou bude komunitní škola mít, je možná velmi těžké a odpovědné. Faktem však je, že většinu komunitních škol školné, které inkasují za docházku dětí do školy, spolehlivě neuživí. Chybějící zdroje je pak často nutné dotovat dobrovolnou prací pedagogů nebo zakladatelů škol, což není dlouhodobě únosné ani zdravé pro pracovní vztahy. Výraznou pomocí z finanční tísně mohou být granty a úvěry. Pokud však chcete čerpat granty obcí nebo dotace z úřadu práce, je často podmínkou, aby organizace fungovala před podáním žádosti o dotaci minimálně jeden rok. Každý den odkládání se tedy počítá k teoretickému dluhu, který může kdykoliv vaše škola začít generovat, pokud o dotaci nepožádáte a budete se spoléhat pouze na školné. Pokud vás zajímá, jak zvolit právní formu a zajistit financování, přihlaste se na můj seminář, kde se dozvíte více. 

2. Školné školu nezaplatí. Postavit financování komunitní školy pouze na příjmech ze školného je velmi naivní, ačkoliv si mnozí pedagogové (včetně mě) myslí, že takto to funguje (osvícení pedagogové mi jistě tuto poznámku odpustí :). Ještě naivnější je představa, že váš projekt vyhmátne nějaký osvícený dárce a věnuje vám své jmění. Pokud chcete peníze, budete si o ně muset říct a dojít si pro ně. Pokud chcete skutečně zůstat neregistrovanou komunitní školou a obejít se tedy bez státního normativu, musíte mít stabilnější finanční zdroje než jsou příjmy ze školného. Ideální je kombinace úvěru, dárců a příjmů ze školného, případně grantů. Též je vhodné vybudovat okruh podporovatelů, kteří jsou ochotni vám peníze půjčit, protože rodiče se s platbami školného mohou značně zpožďovat. Tyto jednorázové dluhy na školném nelze flexibilně financovat bankovním úvěrem.  

3. Víc hlav víc ví, ale více rukou více pracuje. Co nejdříve dejte dohromady tým lidí (ideálně alespoň tři), kteří s vámi projekt rozjedou. Singlování se v případě založení komunitní školy nevyplácí. Já osobně jsem měla podporu tří lidí (děkuji Míro, Luďo a Honzo T.), kteří školu vystavěli se mnou a skutečně prakticky řešili úkoly a nebáli se práce (dokonce ani té manuální). Dále se kolem školy pohybovalo zhruba 10 lidí, kteří byli v roli rádců. Tito lidé s vámi sice nesdílí praktické úkoly, ale dají vám nadhled a radu, pokud potřebujete. Vaše očekávání a komunikaci však přizpůsobte tomu, zda spolupracujete s rádci nebo s praktiky. Praktici jsou ti, kteří jsou skutečně s vámi na jedné lodi a dřou s vámi, rádci jsou milými hosty, ale vaši loď nekormidlují ani neposouvají aktivně vpřed. 

4. Škola = 1000 x (emoce dětí + emoce pedagogů + emoce rodičů + vaše emoce) . Po dvou letech fungování školy vnímám jako nejtěžší zvládnout počáteční příval silných pocitů, které mají všichni zúčastnění ve škole včetně vás. Škála pocitů osciluje do extrémů. Rodiče začínají mít strach o budoucnost a správný (znalostní, emoční, učební, stravovací, motorický, etický a jakýkoliv jiný) vývoj svých dětí. Pedagogové se zmítají  od činorodého vyčerpání po radost z prvních dokončených projektů s dětmi. Po počáteční euforii dětí z právě nabyté svobody a pobytu v novém prostředí, kterou projevují demolicí vybavení školy a neustálým testováním hranic, přijde fáze deziluze, která se projevuje nízkou motivací k čemukoliv. Vy se na jedné straně radujete z toho, jak se rozjezd školy povedl, na druhé straně již tušíte, že to školné skutečné náklady projektu nepokryje a že budete minimálně půl roku bez výplaty, což vás uvádí do úzkosti a obav, jak vše zvládne vaše rodina. Na zvládnutí těchto všech pocitů nesmíte být sami, rozdělte si v týmu, kdo pečuje o koho (děti, rodiče, pedagogové) a hlavně nezapomínejte na sebe. Najděte si vlastního supervizora nebo sdílecí skupinu pro ředitele škol, kde můžete bezpečně se svými pocity ven. 

5. Spolupracujte jen s těmi, kteří vašemu konceptu vedení školy a filozofii školy rozumí a chtějí ji sdílet. Toto pravidlo platí jak pro pedagogy tak pro rodiče. V počátcích se vám může zdát, že do vaší školy může chodit každý a že lidským přístupem případné neshody zvládnete. Stejně tak se vám může zdát, že lepší je nabrat pedagoga, o kterém máte mírné pochyby než žádného pedagoga. Ano, neshody s rodiči i pochyby se dají zvládnout, ale výdaj (finanční a emoční) na management tichého a poklidného rozchodu s těmito lidmi je většinou vyšší než samotný přínos rodiny nebo pedagoga pro školu. Proto buďte trpěliví a počkejte si na ty správné lidi. Investujte čas do individuálních konzultací s rodiči i pedagogy. Počítejte s nižším počtem dětí a menším počtem pedagogů, rozrůstejte se postupně. 


Vaše sdílená vize je totiž tím největším motorem pro vás, kolegy, rodiče i děti.

Přeji vám hodně štěstí.